Pokud na začátek uvedu, že ATREYU je skupina z Jižní Kalifornie, většinou se každému vybaví neopunkové „surf“ kapely, ve kterých si rádoby zlí hoši z dobrých rodin hrají na rockery. ATREYU naštěstí do tohohle modelu zapadají snad jen svojí vizáží, co se však hudby týče, postupují trochu jiným směrem a to i přesto, že ozvuky skupin jako PAPA ROACH jsou v jejich produkci nepřeslechnutelné. Naštěstí jen místy a tvoří pouze jednu z ingrediencí jejich metalového koktejlu. Skupina totiž sází především na proměnlivost a bohatost projevu, takže se v jejich hudbě setkáme s ostrým thrashingem, s místy snad až deathovými příměsemi a agresivním řevem, stejně jako melodicky zpívanými refrény, které chtě nechtě evokují švédské kapely typu DARKANE nebo SOILWORK. A jaké překvapení u americké kapely, i trocha té nu-metalové hitovosti a neopunkové líbivosti se tu najde.

Podle této jejich druhé desky bych ATREYU charakterizoval jako poněkud rozdováděnou kapelu, která se snaží využít co možná nejvíce vlivů k vytvoření hudby pulzující od hardcoru přes punk, k metalu a zpátky se zastávkami ve všemožných substylech. Snaha o míchání ostřejších pasáží, melodických refrénů a vyhrávek, včetně kontrastů vokálních poloh, hodně připomíná SOILWORK a snad ještě více mé celkem oblíbené WITHERING SURFACE. Typické skladby v tomto duchu jsou třeba šestá „The Crimson“ s akustickou kytarou v úvodu nebo třetí „Right Side Of The Bed“, kde však melodický refrén až moc sklouzává do nezajímavé otřepanosti. To je případ třeba i čtvrté „This Flesh A Tomb“, ono to bohužel celkově poněkud zavání snahou vybudovat a vygradovat skladby do hodně líbivých tvarů a občas jako by se poněkud zapomínalo na vlastní hudbu. Moc originálních a neotřelých postupů se na této desce hledat nedá, a to i přes časté „jasně“ znějící kytarové vyhrávky a sóla. Když už jsem u těch negativ, neodpustím si poznámku, že na celkovém dojmu ubírá poněkud „tleskavý“ zvuk bicích, které navíc povětšinou nejsou ani nijak nápadité. Přesto mají tito amíci rozhodně co nabídnout, jejich hlavní devizou je cit pro melodičnost, kde to sice občas sklouzne do jednoduchosti, ale v žádném případě nejde o kýčovitost. V kombinaci s kontrasty, kterých jsou skladby plné, je to rozhodně dávka poctivé a dobře stravitelné muziky která nenudí a neupadá do jednotvárnosti, neboť právě rozmanitost projevu je to co dělá skupinu zajímavou.

Přestože se v případě ATREYU nejedná o příliš známé jméno, jejich hudba není periferní záležitostí, skupina se viditelně snaží drát na výsluní a letos si zahrála třeba i na Ozzfestu. Deska má sice slabší místa, ale i přesto je to pro mě jistý objev. Mnohde se totiž jedná o slušně a nápaditě kombinovanou hudbu. Pánové si třeba skvěle pohráli i s poněkud baladicky laděnou polohou ve skladbě „The Remembrance Ballad“, kde se objeví i hluboké deklamování a kde ostře znějící kytary nedovolí sklouznout do unylosti. Velmi povedenými skladbami jsou třeba ostře thrashově agresivní „Corseting“ nebo silně kontrastní a přirozeným melodickým refrénem opatřená „You Eclipsed By Me“. Za poznámku stojí i krátká poloakustická instrumentálka „An Interlude“, kde se okamžitě vyrojí vzpomínka na vybrnkávačky Jeffa Waterse z ANNIHILATOR. Zajímavá je i poslední skladba s poněkud vybočujícím „experimentálním“ závěrem. Vysoké bodové hodnocení si neodpustím především pro svoji osobní slabost k tomuto typu hudby, vím jak je to subjektivní, ale to je přece normální.

CD k recenzi poskytli Day After records